Non Vi | mladík s potřebou se narovnat a žena s těžkým ramenem

Režim čtečky

"Ahoj. Ty jsi tady? Už jsem si myslel, že jsi zapomněl." Podávám ruku mladíkovi, kterého už nějakou dobu tak trochu znám. Znám jeho bratra, část rodiny...

"Ahoj. Ne, já jsem jen nevěděl, jestli smím jít dovnitř, nebo mám čekat venku."

Někdy jsou ty myšlenkové pochody zajímavé. Mám tady místnost, které se říká čekárna. Dokonce ví, že ji tu mám. Přesto nevchází dovnitř a čeká za vchodovými dveřmi. Jak se později dozvídám, důvodem bylo něco jako "nechtěl jsem rušit, věděl jsem, že tu někoho máš". Věděl správně. A asi i tušil. Ta žena, co tu byla před ním, se zřejmě na své poměry trochu více "duševně otevřela" a možná by opravdu nebylo vhodné, kdyby věděla, že někdo sedí za stěnou.

Ten kluk se mi líbí. Má dobrou intuici.

Ještě chvíli přemýšlím nad ní. Levé rameno. Bolest. Z ničeho nic. Na první i druhý dojem. Žádný důvod nebyl nalezen. Nikde nespadla. Nic si nepřetáhla.

Posledně jsme to zkusili uvolnit masáží. Bez hledání příčin. Ale teď přišla s tím, že tak dva dny to bylo "jakž takž". Ale že už zase týden to bolí jako čert. Co s tím? "Budeme muset hlouběji." Napsal jsem jí už do zprávy, když jsem potvrzoval rezervaci termínu.

"Jak hlouběji? Myslíte něco psychického? A říkáte něco s partnerem? Ne, tam je vše v naprostém pořádku. Opravdu. To není možné. To spíš... Mám teď nervy v práci. Začíná sezona..."

O stresu obvykle člověk ví. Ten se projeví spíše nějakou zvýšenou únavou nebo napětím. Ale ne takovouto ostrou palčivou bolestí. To musí být reakce na něco nevědomého. "Ne ne. Zkuste alespoň na chvíli uvěřit tomu, že se něco s vaším manželem může dít a vy to na tom svém rameni cítíte, ale nevíte." Vypadá jako by něco tušila už delší dobu, jen si to nechtěla přiznat. Nenechám se odradit. Tolik levých ramen už vyprávělo podobný příběh. A velmi často tomu uleví "jednoduše" daná možnost na vyzpovídání pro partnera. Někdy už samotné vyslechnutí udělá zázraky.

"Má toho hodně v práci. Nese obrovskou zodpovědnost. Asi za padesát lidí. Ale neříká mi o tom. My se o tom nebavíme. Já ho podporuju v jeho práci. On zas v té mé. Říká, že mě s tím nechce zatěžovat."

"A co když právě jeho něco hodně tíží a vy už to začínáte intenzivně cítit? Říkala jste, že je delší dobu pod tlakem. Že už bere prášky na tlak a že i jeho také bolí rameno. Už rok. Říkala jste, že vás nechce ZATĚŽOVAT.  A vás teď to rameno hodně TÍŽÍ. A jeho ostatně taky."

"No, abych pravdu řekla, tak teď už ne. Opravdu. Rameno je úplně volné. Opravdu si myslíte, že by to mohlo být tím?" Krouží ramenem jako na spartakiádě a při tom si mě prohlíží, jako by hledala nějakou kouzelnou hůlku v mé ruce. Já v ní ale opravdu nic nemám.

Uvolnila se. Je na stopě důvodu své bolesti. Uklidnilo ji to. Rameno si uzdravila sama. Snad jí to vydrží a nepřejde jí to odhodlání. Snad si doma najde chvilku s manželem.

"Když nic. Tak minimálně si uděláte čas a prostor pro svého manžela. Zjistíte, co právě prožívá a jestli ho něco netrápí. Kdyby ano, můžete mu pomoci. Kdyby ne, tak aspoň budete mít klid a nebudete mít NEKLIDNÉ rameno."

 

"Co tě přivádí? V pátek jsi psal, jak kdyby to bylo něco akutního. Ale nevypadáš na to." Vzpomínám, že jsem si trochu vyčítal, že jsem ho už v těch osm večer nechtěl vzít a že jsem byl rád, když přijal, že to bude stačit až po neděli.

"No, já když se pro něco rozhodnu, je to obvykle rychlé."

"To ti chválím. Ale pro co ses rozhodl. S čím chceš pomoct?" Znovu si ho prohlížím, když jde cestou k mému lehátku.

"Víš, já se hodně hrbím. A už mě to na mě samotném začalo štvát. Tak jsem si říkal, že už s tím něco začnu dělat. Vlastně jsem se přišel hlavně poradit."

"To je zajímavé. Takže doteď ti to nevadilo... A co se stalo, že tak najednou?"

"Nic. Prostě mi to tak nějak přišlo."

"Tak moment. Věci nechodí "prostě tak nějak", samy od sebe. Vždycky to má nějaký vnitřní důvod. Není nutné ho vždy hledat. Ale v tomto případě určitě ano. Nebo nějký zevní impulz. Co se dělo minulý týden, že tě to tak přepadlo?"

Po obligátní odpověd, že NIC - což je vždy trochu legrační, protože každý normální pracující člověk si v tom svém shonu obvykle během pěti vteřin nevzpomene, co dělal před hodinou nebo předešlý den. Natož pak před týdnem nebo před měsícem. Přesto v devadesáti procentech padne jasná a okamžitá odpověď, že NIC.

Počkám chvíli. On si snad na něco vzpomene.

Aaaa. Úsměv na tváři. Asi už to má.

"No vlastně. Minulý týden jsem se dověděl, že pojedu na pracovní cestu. Má to být takové setkání lidí z oboru. Asi tam budou i kapacity. Nikdy jsem na ničem takovém nebyl. A teď jsem vyslán. Trochu jsem z toho nervózní. A vím, že bych tam tak působit neměl. A nechtěl. Nechci. Chci být narovnaný. Ne přihrbený."

To ale nepůjde jen tak. Tím, že si to člověk řekne, se to nezmění. Manipulace mysli není dobrá ani když je mířena proti sobě samotnému.

"A jaký je tvůj cíl? Kam směřuješ? Baví tě, co děláš? A jak jsi na tom s partnerkou? Tam jsi na sebe pyšný? Hrdý? Máš už celkem roky na to, abys prožíval něco, z čeho by jsi mohl být šťastný."

Směje se. Je to hodně otázek najednou. Ale je mladý. A má otázky rád. Jsou to pro něj výzvy.

"Co dělám mě baví. Ale určitě to nechci dělat celý život. Mou prací je něco zprostředkovávat. To teď dělám, cítím se v tom. Je to pro mě. Jen. Raději bych stál na druhé straně a určoval, kam se to celé bude směrovat. Myslím jako, že bych nějakou tu zprostředkovateskou firmu raději vlastnil já. Vedl lidi, vytvářel a držel nějaký vlastní kocept. Mám pár nápadů, jak by se to mohlo dělat trochu jinak, než teď."

Líbí se mi čím dál víc.

"Tak to by možná bylo fajn. Kdybys na tom už začal postupně pracovat, aby ses mohl co nejdříve narovnat a být na sebe zdravě pyšný, nemyslíš? Pokud budeš čekat, až už budeš vědět dostatečně, pak ti taky celý život může přijít to, co víš, vždy jako stále ještě nedostatečné a nikdy se na tu druhou stranu neodhodláš."

"Asi jo. Zaměřím se na to hned, jak teď pojedu na tu cestu. Třeba získám nějaké dobré podněty k tomu, jak začít. Díky."

Nedá mi to a ještě před jeho odchodem se znovu ptám na partnerku.

"Není to úplně ono. To asi víš, a proto se na to ptáš. Ale neměl jsem doteď pocit, že by mi to tak nevyhovovalo. Spíš naopak. I teď si myslím, že ano."

Tak jen podotýkám, že do minulého týdne mu také vyhovovalo chodit a sedět shrbený. A že se tedy může v něm začít schylovat ke změně postoje. I vůči partnerce. Přecijen. Pyšný a hrdý na to být nemůže, když v tom není šťastný.

Ono. Vyhovovat ještě neznamená, že je to pro duši v pořádku. Spíše naopak. Obvykle to vyhovuje rozumu. No nic. Rozebírat dál už ho nebudu. Však on na to přijde sám. Je to velmi chytrý a bystrý mladík. Nebo až přijde příště. :)

"Tak se měj. A klidně se někdy zase  zastav. Rád tě uvidím."

"Ano. Taky se měj. A ještě jednou, díky."

logo OPIK

Realizovali jsme projekt „Vývoj informačního systému“, pro který jsme využili OP PIK. Projekt je spolufinancován Evropskou unií a napomohl návrhu a vzniku nového sofistikovaného informačního systému, jehož součástí je analýza a návrh architektury informačního systému a vývoj betaverze.

©2019 non vi | Tvorba www stránek Martin Lutonský